Marek Svoboda je český kytarista, v současnosti působící v indiepopové skupině ILLE a také mantracorových Alaverdi. Hrál dříve také s Lenkou Dusilovou, Anetou Langerovou, nebo hardcorovým Kashmirem 9:41, nahrával s Xindlem X a dalšími.

Marku, vzpomeneš si, co byl hlavní vnitřní popud, že si začal hrát na kytaru a v kolika letech to bylo? Nebo Tě lákal ještě jiný nástroj?
První popud byl určitě můj táta – úvod do světa hudby a kytary obecně, a rokenrolu a fingerpickingového amerického folku obzvlášť. Myslím, že poprvé jsem hrál asi v sedmi letech, s tátou jsme hráli Norwegian Wood a já jedním prstíčkem hrál tu melodii.

Byl jsi samouk, nebo sis doplňoval hudební vzdělání?
Chodil jsem dva školní roky do „rockové školy“ ve Mlejně na Stodůlkách, ale jen druhý z těch dvou roků s Norbi Kovácsem měl větší smysl. Takže lze asi říct, že jsem z velké většiny samouk, až mě to někdy mrzí (smích) .

Jaká byla „ta první“ tvoje zásadní deska?
Když jsem byl malej, byli to dlouho Beatles (dodnes podle mě základ), pak v předpubertě Rolling Stones, a pak už se roztrhl pytel se vším možným. Instrumentálně jsem v těch kytarou posedlých teenagerských letech vyrostl asi nejvíc na Guns N’Roses. Paradoxně se v tomhle „Les Paul /Marshall“ žánru cítím dodnes muzikantsky relativně nejsilnější v kramflecích, přestože už ho skoro nehraju ani neposlouchám.

Jaké bylo první kytarové sólo, které si se chtěl naučit a naučil?
Asi různá Slashova sóla, hlavně z Appetite for Destruction. Ta jsem vydržel hodiny dešifrovat nad kazeťákem, až jsem zjistil, jak se to hraje a naučil se to. Instrumentálně to bylo dost přínosné cvičení.

Myslíš, že dá muzikantovi při učení partů víc to, když si to musí naposlouchat a následně všechno najít na hmatníku, nebo když se konkrétní skladbu učí např. z online dostupných zdrojů?
Oboje je dobré a něco se při tom člověk naučí, ale naposlouchání je určitě cennější, protože si přitom cvičíš nejen prsty, ale hlavně ten sluch, že jo. Kromě toho přitom nejsi připoutaný k monitoru počítače, což myslím pomáhá tu zručnost budovat jaksi v reálném světě. Přijde mi, že spousta lidí má věci vycizelované v bezpečí pokojíčku, ale mají problém je přenést na pódium, kde se teprve počítají.

Jaký byl tvůj první nástroj a aparát? Začínal si také na tzv. „domácí ubastlený zesilovač, gramofon?“
Bylo to přesně tak – nějaký zesilovač Tesla a nějaká samodomo Hi-Fi bedna neznámého původu. První kytara byla Jolana Iris, taková dost nevydařená kopie Telecastera a potom supr východoněmecké kombo Solton – dodnes mě mrzí, že jsem ho prodal. Pak několik Jolan Diamant, tedy už jakoby Les Paulů a pak už to byly celkem normální nástroje.

A jaké kytary a aparáty používáš dnes?
Mojí hlavní kytarou je už delší dobu Gibson Melody Maker z roku 1962. Vypadá trochu srandovně a ve své době to byl nejlevnější Gibson, ale je to hrozně dobrá kytara, která zní skvěle v každém žánru - naživo i ve studiu. Z těch teenagerských let mám Gibson Les Paul Standard z roku 1995, na který jsem si brigádami našetřil, když mi bylo osmnáct a dlouho to byla moje hlavní kytara. Dneska na ni vlastně už vůbec nehraju. O něco později jsem koupil ještě Gibson Les Paul Custom z roku 1970, toho příležitostně využívám, ale spíš na nahrávání. Mám taky Squier Stratocaster snad z roku 1990, ten je opravdu výborný, lepší než originál Fender Strat ze 70. let, kterého jsem kdysi měl. Taky mám dost dobrou akustiku Furch Vintage Bluegrass. Pak pár dalších – barytonku Danelectro Longhorn, která vypadá trochu jako fenykl, nebo starý Godin Artisan Stv. Když hraju na basu, třeba v ILLE, tak na 1978 Fender Precision nebo 1972 spoluhráče Almely. A ještě mám parádní staré sopránové ukulele Kamaka. Mám toho moc, měl bych asi nějaké kytary prodat, ale nechce se mi, když nemusím. Čekám, kdy potkám nějakého strašně talentovaného a chudého šestnáctiletého kytaristu a nějakého Gibsona mu prostě dám. Ale to bych už zase asi měl pocit, jako kdybych to trhal od úst vlastním dětem.

Pokud jde o aparáty, z těch bigbítových let mi zůstal Marshall JCM 800 s 4x12 bednou. Dneska ho používám vlastně jen jako posílení komba, když náhodou hraju na nějakém hodně velkém pódiu – tehdy ho ani nenechám snímat, takže funguje vlastně jako odposlech, ale ta zvuková plocha tam dělá daleko příjemnější pocit. Dlouho byl můj hlavní aparát kombo VOX AC15 – ten je hlavně v Alaverdi dodnes nenahraditelný. V poslední době hraju s ILLE taky na kombo Fender Pro Reverb z roku 1969. Koupil jsem nedávno na koncerty taky akustické kombo AER Alpha - hlavně proto, že spoléhat se na to, že budeš mít z odposlechu dobrý zvuk akustické kytary je ošemetné, kdežto takhle máš za sebou pořád svůj zvuk, který můžeš sám regulovat.


A co zbytek gearu, určitě ti prošlo rukama hodně krabiček? Které a proč používáš?
Popravdě řečeno, mi to řešení gearu začalo už před řadou let připadat spíš jako otrava. Stejně jako by mi asi pomohl osobní garderobiér, který by za mě chodil okukovat a nakupovat oblečení, které by mi sedlo, bylo by určitě fajn, kdyby mi někdo čas od času řekl, co pro mě z nových značek bude fungovat a já bych si to prostě pořídil. Ale nebaví mě to sledovat a řešit, přijde mi, že to odvádí pozornost od muziky jako takové.

Takže moje krabičky jsou už delší dobu stejné a docela konzervativní – Digitech Whammy, delay (Line 6 nebo Akai Headrush), Keeley compressor (nebo stařičký kompresor DBX 163), nějaké zkreslení, MXR 10-band equalizer (který vlastně taky používám většinou jako booster). Dost se mi jinak líbí efekty Strymon a taky KHDK, pro které jsme dokonce dělali s Alaverdi promo video, shodou okolností s prototypem zeleného fuzzu, který – tím myslím přímo ten konkrétní kus – patřil samotnému Kirku Hammettovi. Ale zatím jsem si žádnou sám nekoupil. Na rozpojování signálu do různých kytar a aparátů jsem teď začal používat (tuším české) A/B/C boxy Widara.

Zmiňuješ, že vlastníš KHDK fuzz, který používal Kirk Hammett? Jak se ti poštěstilo, že Kirkova krabička zakotvila v tvém pedalboardu? Umím si představit, už jen sběratelskou hodnoto takového kousku.
Já ho nevlastním, měl jsem ho půjčený jen na nahrávání desky Alaverdi „In Fermentation“ od kamaráda Maťa Mišíka, který s KHDK spolupracuje. Ten pedál byl prototyp fuzzu pro Kirka, který se tehdy ještě neprodával. Já jsem na něj nahrál pár písniček, a druhý den byl fuzz odeslán Hammettovi do Kalifornie, a ten o pár dní sdílel jeho fotku ve svém pedalboardu. A já si říkal „Hele, na tohle jsem minulý týden šlapal ve studiu ve Střešovicích, doufám, že jsem měl čistý boty“. Takže já ho měl naopak dřív a jsme první skupina na světě, která má KHDK fuzz na nahrávce, byť taková kuriozita dojme i v rámci gear nerdů málokoho (smích).

Hodně kytaristů často řeší problém, že po zapojení všech možných krabiček nejsou spokojeni s výsledným „ztenčeným“ a frekvenčně změněným signálem na výstupu. Řešení pak hledají např. v True Bypass zapojení. Jak je to u tebe?
Myslím, že v dnešní době, kdy má každý lepší efekt true bypass, je to trochu překonaný problém. Když jsem měl větší pedalboard, používal jsem „bypass strip“ s jednotlivými efektovými smyčkami pro jednotlivé efekty, ale pokud mám teď za sebou zapojených třeba šest slušných efektů s true bypassem, ten rozdíl není znát – nebo já ho aspoň nepoznám. S výjimkou Digitech Whammy - to opravdu signál trochu žere.

A co modelingové aparáty, máš s nimi nějaké zkušenosti?
Velmi omezené, vlastně skoro žádné. Na domácí demáče i nahrávání tracků z domova do studia mám už léta Line 6 POD, což je pro ten účel parádní. Ale naživo jsem to zkoušel s modelingovými aparáty asi dvakrát a nějak to pro mě nefungovalo, nebo to neumím - vždycky jsem se zase rád vrátil k lampovým zesilovačům. Určitě jsou už dneska modelingové aparáty daleko dál, třeba k tomu jednou zase dospěju. Nahrával jsem nedávno na moduly od Salvation Audio, což nevím, jestli se počítá mezi klasický modeling – ty byly výborné!

V současnosti hraješ v také v kapele Alaverdi, která se prezentujete takto, cituji: „Jsme litevská kapela z Prahy a naším hlavním cílem je šířit do světa pozitivní vibrace. To ovšem neznamená, že se s tím budeme bůhvíjak mazat. Poslechněte si pár písniček, přečtěte si texty, přijďte na koncert a dostanete se do obrazu - Ať žije pobaltský mantracore!“. Jak hodně a čím jsou Alaverdi litevská kapela? Má název kapely spojitost s arménským městem téhož názvu?
Alaverdi jsou prostě a jednoduše litevská kapela z Prahy. A hlavním cílem opravdu je do světa šířit pozitivní vibrace prostřednictvím hlasité hudby, což zní jako vtip, ale myslíme to vlastně docela vážně. Už nám to poslání vydrželo docela dlouho a pořád nás to baví! Ten název je skutečně podle toho arménského města – je to takový Mordor ve strži s čoudícím metalurgickým závodem a my to jméno používáme jako takové karmické varování – „konejte v tomto životě dobro, jinak se v tom příštím narodíte právě třeba v Alaverdi“!

Pojem „pobaltský mantracore“ slyším poprvé. Považujete se za průkopníky tohoto stylu?
Vzhledem k tomu, že jsme si ten žánr sami pojmenovali, jsme i jeho průkopníky.

Skupina existuje 11 let, na kontě má čtyři alba, koncertovala např. také ve Francii, Rumunsku, Litvě. Jaké byly vesměs zpětné vazby od publika na vaše vystoupení?
Největší prubířský kámen byla samozřejmě Litva, protože naše litevština zase až tak dokonalá není, tak jsme si nebyli jistí, jestli to domácí neurazí a nedají nám třeba přes hubu. Ale bylo to skvělé, hodně lidí ty texty dokonce znalo, což nás překvapilo. Ve Francii jsme hráli hlavně v Baskicku, což bylo taky výborné a taky hrozná legrace. Ta vůbec Alaverdi provází často, a já si myslím, že to má co dělat s těma pozitivníma vibracema!

V Alaverdi zpíváte litevsky nebo anglicky? Dost často se v muzikantském světě řeší téma, proč české kapely nezpívají rodným jazykem, když je tak květnatý a nám Čechům tak přirozený. Hodně českých kapel zpívá anglicky většinou proto, že se jim v angličtině lépe skládá a údajně to zní lépe až světově. Co ty na to?
Alaverdi zpívají většinou tak půl napůl litevsky a anglicky, s výjimečnými odskoky – jednou do němčiny a jednou do gruzínštiny. Pro české kapely je ten jazyk věčné dilema. Neřekl bych, že angličtina automaticky otevírá dveře do světa a čeština je zavírá – faktor to určitě je, ale myslím, že se z toho taky trochu stala taková výmluva, proč to v cizině nejde. Přitom zajímavé kapely, které hodně chtěly hrát v zahraničí, tam většinou hrajou – i s tak nemožně českým názvem jako třeba „Už jsme doma“. Neexistuje na to pravidlo, jen dělat hudbu, která je dobrá a zajímavá – pak má šanci někoho zaujmout. Ten jazyk je spíš druhotný.

Ohledně skládání samotného, pokud mohu soudit za sebe, anglicky se textuje snáz - je to jednodušší a zpěvnější jazyk a taky díky tomu unese i texty, které by v češtině zněly jako banální pitomosti. Ale soudit mohu omezeně, nejsem v češtině moc silný textař a i jednoduché písničky jako „Chodí okolo“ nebo „Na druhé straně“ od ILLE ze mě lezou jako z chlupatý deky. Vždycky jsem dobré textaře obdivoval a říkal si, jak to dělají!

Na desce Make the Poor Rich s vámi ve skladbě Mtsukharebit´ hostuje Lenka Dusilová, se kterou jsi dlouhou dobu hrával. Fungují takto otevřené vztahy také s Anetou Langerovou, kde jsi působil také?
S Lenkou jsme dodnes dobří kamarádi, kdežto Anetu jsem za tu spoustu let, co spolu nehrajeme, viděl myslím jenom jednou. Což není ničí chyba, ani to ničemu nevadí - různí lidé, různé okolnosti, normálka život, že ano.

V druhé kapele, kde aktivně působíš, v indiepopových ILLE kromě kytary a ukulele také hraješ na basu, a to i při živých vystoupeních. Jak zvládáš tyto přechody? A proč nemáte samostatného basáka?
Původně to vzniklo z nutnosti ty písničky vůbec nějak zahrát, občas i jen v triu, takže člověk hrál na kytaru nebo basu, podle toho co byl zrovna důležitější nástroj. Pak jsme to s Almelou měnili dost dlouho vlastně pro zábavu, a dneska se to už zase trochu ustálilo – on hraje víc na basu, já víc na kytaru. Střídat nástroje během koncertu je zábava! A samostatného basáka nemáme hlavně proto, že bychom mu s Almelou to hraní na basu záviděli.

Na koncertech hraješ bosý. Souvisí to nějak s tvojí životní filosofií?
Ani ne, hraju bosý jen občas podle nálady a okolností. Například v létě, nebo když přijdeš na koncert v něčem tak pódiově nemožném jako jsou crocsy! Ovládat bosýma chodidly některé nepoddajnější krabičky trochu bolí, ale jsou na světě i horší věci.

Tvoje dosavadní hudební kariéra je velice pestrá, jak tě tyto zkušenosti ovlivnily a obohatily?
Všechno má něco do sebe – baví mě střídat ten tvrdý svět, kde se člověk může instrumentálně vyřádit, ale zase se to nedá z různých důvodů dělat pořád, s tím - řekněme – indie, kde je to zase jinak. Všechno je to příležitost něco se naučit, poznat různé lidi a vidět svět z jiných úhlů. Takhle napsané to zní dost hipísácky, ale kromě toho mi to přijde fakt dobré. Plus občas se objeví něco, co je ještě úplně mimo a nečekané, jako když jsme loni s dudákem Vojtou Kalinou z Pipes&Pints ozvučovali v Tel Avivu interakci lidí a fermentovaného jídla (smích).

Odkazy:
Facebook: https://www.facebook.com/marek.svoboda.237
Web ILLE: www.illeband.cz
Web Alaverdi: www.alaverdi.net

Za MUSICstage.cz se ptal Richard Tuscany