Píseň je pro mě prostředkem pro vyjádření emocí.
14. 4. 2020
Skladatel, textař, kytarista, ale i manažer vycházející rockové hvězdy Jamaron je dnes hostem interview pro muzikanty. Nejstarší ze tří sourozenců Dostálových je tak nějak předurčen k tomu, aby rockově orientovanou pětici hudebníků z Prahy nasměroval k úspěšné kariéře. Tento mladík si v minulosti prošel přijímacím řízením na DAMU, hudební produkcí festivalu Music Festiwall a úspěšně režíruje videoklipy vlastní kapele.
Proč právě Jamaron a co to znamená?
Jamaron je sloučenina jmen Jakub, Marie a Ondřej. To jsme my tři sourozenci, kteří kapelu založili a kteří to spolu na hudebním poli táhnou už odmalička. Shodou náhod je Jamaron taky legendární africký bluesman, o něm si něco můžeme říct až jindy. Každopádně kvůli němu se vyslovujeme [Džamaron], ačkoli zpíváme česky.
V kapele máš na starost management, jak jsi se k tomu dostal?
Tak nějak samospádem. Vždycky jsem se v kapele staral o ty důležité věci, bez kterých to i bohem obdaření muzikanti daleko nedotáhnou… Kdy se sejít na zkoušku, obvolat kapelu kvůli koncertům, prosadit kapelu na festival a vlastně i kde dotočit záběry do videoklipu, to byla moje práce. Vážně jsem to začal brát ve chvíli, kdy jsem s Tomášem Paletou, manažerem Lenky Dusilové, Poletíme?, připravoval veletrh a festival Music Festiwall. Ten mně jednou při rozhovoru řekl, že v každé kapele musí být člověk, co ji někam dotáhne na startu kariéry. Žádný manažer, který kapelu spasí, prý neexistuje. Domníval jsem se, že jsem dostatečně schopný a tak jsem se do práce manažera pustil naplno a ještě zodpovědněji.
Co kapela, respektuje tvou pozici?
Popravdě jsou rádi, že to někdo dělá. Poslední dobou mě často chválí a dávají mi najevo, že svou práci odvádím dobře. To je opět motivace pro další projekty.
Jak zvládáš práci manažera skloubit s veškerou prací okolo kapely?
Je to jednoduché. Nemám stálou přítelkyni, takže zbývá čas na všechno okolo. Moje snoubenka mě díky bohu pustila k vodě, což mě učinilo mnohem šťastnějším a svobodnějším, ale za poslední rok jsem si několikrát musel říct STOP, protože hranice mezi zapálením a vyhořením může být velice tenká. V neděli například vypínám telefon a vypadnu do přírody se psem, s kamarádkou, či přáteli. Alespoň jeden den v týdnu, který věnuji odpočinku je pro mě daleko důležitější, než koncert navíc.
Ano, čím dál tím častěji. Dokonce vyrazíme i na Slovensko, kde začínáme mít čím dál tím víc posluchačů. Díky tomu, jakou máme zejména na YouTube sledovanost, o nás ví už poměrně dost lidí v republice. Mají prostě spuštěný YouTube, kde jim naše tvorba poměrně často začne sama hrát a řeknou si „Joo, tuhle písničku znám“, ale zatím nedokážou název kapely vyslovit správně. To je ale cíl budoucích let.
Fanoušci vaše jméno nevyslovují správně?
Fanoušci už ano, ale pro ostatní to tak úplně neplatí. Jsme například. Chamaron, Jamón, Chameleon a je to mnohdy docela frustrující.
A proč se tedy vyslovujete „Džamaron“, když zpíváte česky?
Podle legendárního Jihoafrického bluesmana Jamarona, je to shoda náhod, že stejné jméno už existovalo, když jsme poskládali naše jména, tedy Jakub, Marie a Ondřej, dohromady. Ostatně energie slova „Džamaron“ je mnohem zvučnější než „Jamaron“.
Nerad plánuju dál než rok a půl dopředu. Je tolik okolností, co všem může změnit život, že se to ani nevyplácí. Mým snem je ale zahrát si ve Fóru Karlín. Měl jsem tohle místo rád už jako bedňák, kvůli jeho praktickému řešení stěhování, ale i kvůli akustice. Nicméně, je to jenom sen.
Takže jsi začínal jako bedňák?
Ano, komu něco řekne starý Parák, tak ví, o čem mluvím. S mojí crew jsme byli u spousty koncertů a byla to pro mě obrovská škola. Měl jsem dokonce možnost setkat se s Robertem Plantem, nebo hlídat psy Joss Stone v Lucerna Music Baru. Pro manažera i muzikanta je bedňačina tou nejlepší průpravou. Poznáš spoustu lidí a hlavně se dozvíš, jak funguje produkce na velkých koncertech.
Mimo manažera jsi ale i úspěšný autor a textař. Skládáš v kapele sám?
Texty i hudbu tvoříme společně s bratrem Jakubem. Každý sám, někdy dohromady. Poslední dobou se do skládání pouští i náš basák Filip Karlík. Píseň je z toho celého kolotoče to nejdůležitější a je pro mě prostředkem pro vyjádření emocí, trápení a mého aktuálního psychického stavu.
Jak jsi se ke skládání a k Jamaronu dostal?
Byla to taková vnitřní potřeba tvořit a vyjádřit se. Hudba a texty pro mě byly nejsnažsí cestou sebevyjádření. Začalo to v šestnácti letech, kdy jsem neuměl zahrát na kytaru ani akord, hrál jsem jen na flétnu a klarinet a babičce doma ležela jedna z těch socialistických španělek, tu jsem si vzal domů a začal hned, jak jsem uměl tři akordy tvořit. Pak ji do ruky vzal brart a ten na ní hrál o dost lépe, takže jsem ho vzal do kapely. Pak s námi spontánně ještě začala zpívat sestra a bylo hotovo. Proces shánění basáka a bubeníka trval asi dva roky. Postupně se hudba vyvíjela a songy, co jsme s bráchou psali, se zlepšovaly.
Ano, sopránku a pak altku, následně jsem přešel na klarinet a později jsem si vyzkoušel i dudy. Všechno na ZUŠ v Čakovicích. Ale popravdě, to jak vyjadřovat svoje pocity hudbou vás v lidušce nenaučí, nicméně výuka hudební teorie se mi teď velice hodí.
Hrál jsi tedy i na dudy? Jak si se k tomu dostal a proč už nehraješ?
Je to nástroj, který poskytuje možnost hrát jen v jedné tónině. Není to nástroj sebevyjádření, jakožto spíš nástroj kopírování kulturních tradic. Navíc na ně holky vůbec neletí, na rozdíl od kytary. Bratr se sestrou na dudy hráli o něco déle a dokonce se stali juniorskými vítězi ve hře na dudy za rok 2010. Ale jejich postoj ke hře na dudy a k folkloru obecně je prakticky totožný.
Na YouTube jste oslavili 1 milion zhlédnutí. Jak se vám to podařilo?
Je pravda, že poslední rok byl pro naše písničky přelomový. Bůh ví, proč se tak stalo, ale lidi začali naše písničky poslouchat mnohem víc, než kdykoli dřív. Konkrétně píseň Osudová balada, měla za čtyři roky existence 100 tisíc zhlédnutí a pak během pár měsíců oslavila milión. To je splněný sen! Nevíme, proč to tak je, ale vypadá to, že se lidem naše hudba líbí a tak nás začal YouTube tlačit kde se dá.
23. ledna 2020 jste v Lucerna Music Baru pokřtili novou desku, dokonce jste dělali live záznam.
Je to pro nás čest, ale i výzva. Klub, kde jsem jako ucho dělal bedňáka Joss Stone, nebo The Neighbourhood, patřil na jednu noc kapele Jamaron. Byl to splněný sen. Fanoušci byli úžasní a všechno, co mělo vyjít, vyšlo, což jsem v souvislosti s koncertem snad ještě nikdy neřekl.
Co tvoje kytara? Přesedlal jsi na Godin A6 Ultra. To je hybridní elekroakustika.
Ano! Je to taková moje „nová holka“. Je to přesně to, co jsem hledal. Potřeboval jsem během moderování na koncertech trávit co nejméně času výměnou nástroje, aby atmosféra koncertu neupadala. Zároveň naše hudba vyžaduje jak doprovodnou elektrickou kytaru, tak akustickou kytaru. Godin A6 Ultra má dva jack výstupy. Jeden pro magnetický snímač, umožňující hrát suverénně boostovaný zvuk, a druhý s akustickým piezo výstupem a akustickou komorou, pro skvělý akustický zvuk. Navíc má kytara aktivní potenciometry na těle a tak přepínám elektriku / akustiku i během jednoho songu. Tahle krasavice je prostě láska na celý život. Mimo to mám doma ještě akustiku Furch řady Blue a to je taky takový můj miláček. Dynamika toho nástroje přesně pasuje na mojí agresivnější hru. Navíc mám skvělého servisáka kytar Zdeňka Lva, který mi je vždycky parádně seřídí.
Co tvůj aparát?
Jednu šňuru z Godina mám v AERku Slope, který používám jako odposlech a na elektrický výstup používám BOSS Katana MKII 100. Skvělej poměr cena / výkon. Navíc slušně imituje zvuk lampových aparátů Marshall a Fender. Oba reproduktory mám natočené pod úhlem 45° tak, aby mí mířily rovnou na hlavu a pořádně jsem si užil jejich zvuk. Se svojí kytarovou výbavou jsem po dlouhé době opravdu spokojen a doufám, že to tak ještě dlouho bude.
Odkazy:
Facebook: www.facebook.com/bandjamaron
Za MUSICstage.cz se ptal Michal Suk
